Německé hlášení:
03.11.1944 – Přestřelka u Čertova mlýna do 12 hodin. Ztráty 3 partyzáni a 1 žena mrtvi. 2 zajati z nich 1 zraněn.
Kořist: 4 české MG s náboji, více karabin, výbušniny,
Žádné vlastní ztráty (Němců). V akci bude pokračováno.
dlps. č. 108 z 3. 11. 1944 polic. pl. SS č. 21 I A 16.71 mjr. Salbey SCHUPO.
Mrtví partyzáni byli Boris Rabenstein, Růžena Valentová a dva neznámí partyzáni. Raněn byl Sláva Koza a jeden neznámý partyzán, pomocník u jeho kulometu. Pomocníka na místě umučili, Slávu Kozu raněného do páteře odvezli nejdříve do Ostravy a pak do Kounicových kolejí a tam ho 15. 1. 1945 popravili.
Teprve 8. listopadu 1944 zaslalo německé velení příkaz, aby těla padlých zakopali na místě bojů. Museli být zakopáni do společné jámy bez rakví. To znamená, že od 3. 11. do 8. 11. byly těla ponechána volně, kde padli. Začátkem července 1945 byli exhumováni, dáni do rakví, Růžena Valentová a Boris Rrabenstein převezeni rodinou do Olomouce, kde jsou pohřbeni na Ústředním hřbitovu v Olomouci – Neředíně. Jsou ve společném hrobě, ovšem je chybně uveden datum úmrtí, místo data 3. 11. 1944 je tam datum 6. 11. 1944. Dva neznámí pak společně s Jánem Ušiakem a Jefimem Pugačevem pohřbeni do společného hrobu na hřbitově v Čeladné.
Výsadky ve Sklabini, Ján Ušiak a Teodor Pola
V těchto dnech si připomínáme 76. výročí výsadku oddílu Jána Ušiaka, z kterého postupně vznikla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, největší na Moravě. Výsadek byl proveden na dvakrát, v noci 21. 8. 1944 byl proveden výsadek první části pod vedením por. Jána Ušiaka v počtu 10 osob. Druhá část pod vedením kapitána RA Dajana Murzina měla 11 osob a byli vysazeni u obce Sklabiňa v okrese Martin v noci z 30. na 31. srpna 1944.
Členové výsadku byli:
1. Por. Ján Ušiak, velitel
2. Kpt. RA Dajan Bajanovič Murzin, náčelník štábu a poradce UŠPH (Ukrajinský štáb partyzánského hnutí)
3. Des. Alexander Turský, politický komisař
4. Npor. RA Pavel Morozov, zástupce velitele pro zpravodajskou činnost
5. Martin Valaštiak, zástupce náčelníka štábu
6. Vladimír Kolomackij, starší radista
7. Alexandra Timochovová, radistka
8. Ablaiz Latypov, lékař
9. Valentin Nikolajev, rozvědčík
10. Por. RA Pavel Kudelja, velitel diverzní skupiny
11. Des. Michal Dupkala
12. Čet. Ján Kolodžej
13. Michal Masaryk
14. Svob. Jozef Michálek
15. Rot. Ondrej Melek
16. Jozef Němec
17. Des. Štefan Petruš
18. František Ralbovský
19. Des. Ján Segeč
20. Ján Sčur
21. Svob. František Tkáč
Výsadek se stal součástí 1. partyzánské brigády M. R. Štefánika kpt. P.A . Veličky.
21. 8. 1944 obsadily Sklabiňu jako první místo na Slovensku slovenští a sovětští partyzáni ukrývající se dosud v okolních horách. Sklabiňa byla první obcí, kde revoluční národní výbor veřejně vyhlásil obnovení Československé republiky a převzal veškerou moc do svých rukou. Na domě horních Samčíkovců byla vztyčena Československá vlajka. Partyzáni se ve Sklabini udrželi až do 29. 9. 1944, kdy ustoupili do hor. Už po seskoku první části skupiny s velitelem por. Jánem Ušiakem se kolem jeho štábu začala shromažďovat skupina dobrovolníků, která se během několika dnů rozrostla takřka na sto osob. Tak se od prvních dnů postupně formoval samostatný partyzánský oddíl. V průběhu 29. srpna 1944 bylo zahájeno postupné obsazování západního Slovenska německými vojenskými oddíly. V době od 31. srpna do 4. září se bojovalo u Strečna a Vrútek, tyto boje jsou považovány za jedny z nejkrvavějších v rámci SNP.
Buď 5. září odpoledne nebo 6. září dopoledne přišel rozkaz, který partyzánskému oddílu Jána Ušiaka určuje nový operační prostor, Moravu. D. B. Murzin si okamžik sdělení zapamatoval následovně: najednou přilítl pobočník Veličky, že z Kyjeva přišel důležitý radiogram a máme se i s Ušiakem okamžitě dostavit k jeho veliteli. S Veličkem jsme pak rozebírali situaci a radili se o našem dalším postupu.
Tolik zatím o výsadku Jána Ušiaka.
Zároveň byl v noci na 28. 8. 1944 ve Sklabini proveden další výsadek, 19 členný zpravodajsko-organizátorský výsadek, kterému velel Teodor Pola. Z této malé organizátorské skupiny se brzy stala velká Partizánská brigáda Jana Žižky (od poloviny listopadu 1944 Svaz partyzánských oddílů Jana Žižky), která operovala především v prostoru Strážovské vrchy, Tríbeč, Vtáčnik. Na přelomu září a října 1944 vykonal Teodor Pola průzkum směrem k moravským hranicím s cílem rozvinout boj i na protektorátní území. Přechod na Moravu se však nezdařil ani na jaře 1945. V listopadu 1944 měla PBJŽ už přes 1500 osob organizovaných do 11 oddílů a velitelské roty. V průběhu SNP podnikla PBJŽ stovky bojových a záškodnických akcí. Svoje aktivity ukončila PBJŽ v dubnu 1945 po osvobození oblasti Rudou armádou, v jejíž sestavě bojovaly i rumunské jednotky. Po válce zůstal Teodor Pola v aktivní službě důstojníka ČSLA. Zemřel v Praze 9.9.1974, krátce po oslavách SNP. Oddílu se říkalo: Partizánská brigáda Jana Žižky – Pola.
Tak zde máme téměř na stejném místě, ve stejný čas 2 partyzánské oddíly pod jménem Jan Žižka.
O Teodoru Polovi jsem se dozvěděl a dostal nějaké materiály náhodou. Materiály předal na Oblastní výbor ČSBS Opava jeho syn Milan Pola. Teodor Pola je rodák z Vávrovic, nyní části Opavy. Na škole ve Vávrovicích má pamětní desku, kde jsme také v květnu položili kytici. Já sám, žijící v Opavě, jsem o něm nevěděl. Určitě o jeho bojovém osudu napíši. O výsadku oddílu Jána Ušiaka jsem psal na FCB 6. 9. 2019.
Přesun partyzánského oddílu Jana Žižky ze Slovenska směrem na Moravu během září 1944
Oddíl Jána Ušiaka jsme posledně opustili, když dostali okolo 6. září 1944 rozkaz přejít na Moravu a tam rozšířit partyzánské hnutí.
Zatím na zástupce velitele brigády zástupce velitele . . Dajan Bajanovič Murzin Valašsku po celé léto probíhala pomoc uprchlým zajatcům a byli převáděni přes hranici na Slovensko.
Partyzánský oddíl por. Jána Ušiaka (jiné označení až do přechodu Javorníků neměl) se koncem prvního týdne v září 1944 přesouval do přikázaného prostoru slovensko-moravského pohraničí. Trasa vedla z původního stanoviště ve Sklabini do Martina a pokračovala směrem jihozápadním přes Kláštor pod Znievom do vesnice Kľačno. Odtud se ostře lomila na severozápad, podél říčky Nitry překonávala vysoký hřeben pohoří Malé Fatry směrem na Fačkov a pak klesala na sever podél toku řeky Rajčanky do Rajeckého údolí. V Rajci nad Rajčankou se oddíl zdržel asi 3 tři dny, od 6. do 9. září a měl asi sedmdesát členů. Tam bylo také druhý den svoláno veřejné shromáždění, kde také promluvili velitel Ján Ušiak, náčelník štábu kpt. RA D. B. Murzin a politický komisař Alexander Turský. Toto shromáždění mělo příznivý ohlas, upevnilo vzájemnou důvěru a spolupráci mezi občany a partyzány. V místě byla zároveň provedena prohlídka sekretariátu místní skupiny Hlinkovy gardy. Doklady a seznamy členů byly zničeny, ale za skříní byla zastrčena československá státní vlajka. Partyzáni ji vzali sebou, aby ji pak slavnostně vztyčili na moravsko-slovenské hranici. Tato byla pak vztyčena při druhém pokusu o přechod 25. září 1944 za svítání. Oddíl se na hraniční čáře u hraničního kamene zastavil, na pokyn Jána Ušiaka nastoupili do kruhu. Na asi pět metrů dlouhou tyč byla vlajka uvázána a slavnostně vztyčena za stání celého oddílu v pozoru. Po vztyčení vlajky a po chvilce ticha se ujal slova velitel oddílu Ján Ušiak. Vyzdvihl význam tohoto historického momentu, který se zapíše do dějin boje proti nacismu a jako mezník činnosti oddílu při plnění bojového poslání. Po proslovu velitele skládal celý oddíl partyzánskou přísahu. Tímto jsem ale předběhl jejich cestu z Rajce nad Rajčankou směrem k hranici.
V Rajci nad Rajčankou na společné schůzce se zástupci II. partyzánské brigády gen. M. R. Štefánika byla dohodnuta kádrová posila Ušiakova oddílu a výpomoc zbraněmi. Dostali přiděleno asi třicet bojovníků. Výzbroj oddílu se doposud skládala převážně jen z vojenských pušek, automatů, dvou nebo tří protitankových pušek a několika lehkých kulometů. Tato výzbroj byla nyní doplněna těžkými kulomety. Další zbraně si oddíl opatřoval vlastní bojovou činností. Po několika dnech se oddíl přesunul k obci Domaniža. Odtud nastoupili partyzáni pěší pochod směrem na severozápad. Po několik dnů se prodírali vrchy a dolinami Strážovské hornatiny a operovali v prostoru Prečína, Bodiné, Kostolce, Vrchteplé, Súlova-Hradné a blížili se k řece Váhu.
|
Partyzánský oddíl se v této době zformoval v pevnější organizovaný útvar. Základním článkem organizace partyzánského oddílu byla: Por. Ján Ušiak, velitel oddílu Dále byly ustaveny další zvláštní čety: úderná četa – velitel Ondrej Melek Ostatní byli rozděleni do polních rot, čet a družstev. Počet příslušníků part. oddílu Jána Ušiaka stále narůstal. Například byla přijata četa slovenských vojáků vedená poddůstojníkem Kavčiakem. Oddíl por. Jána Ušiaka se však stával zároveň stále ve větší míře záchytným střediskem pro bojovníky z českých zemí, kteří přes všechny překážky přicházeli na pomoc bojujícím slovenským vlastencům. Bojovníci z českých zemí, zvláště z Moravy, tvořili již tehdy početnou část. Ve více než stopadesátičlenném oddílu byla takřka jedna čtvrtina, která přišla z Čech a Moravy. Jednotlivé části postupně sestoupili dolů a utábořili se na svazích blíže Pováží. Stanovištěm se stal prostor osady Dolina v lese Lipje. Druhý radiogram vysílací stanice odeslaný UŠPH v Kyjevě uvádí, že 12. září 1944 se Ušiakův oddíl dostal k Považské Teplé. Široký, místy prudký a zrádný tok Váhu byl vážnou překážkou, která stála v cestě dalšímu pochodu part. oddílu do určeného prostoru v moravsko-slovenském pohraničí. Přeprava přes řeku a vůbec celý průchod otevřeným údolím Pováží byl proto štábem pečlivě a starostlivě připravován. Oddíl musel ještě před vlastní přepravou přes Váh nepozorovaně překročit hlavní silnici a železniční trať, aby se dostal ke břehům řeky. Nepřátelské hlídky, procházející podél trati, znamenaly nové nebezpečí pro úspěšné provedení úkolu.
|
Po pečlivém průzkumu a přípravách bylo stanoveno přepravit se přes řeku Váh v prostoru mezi Veľkou Bytčou a Považskou Teplou. Dne 13. září 1944 v pozdních večerních hodinách byl celý part. oddíl uveden do pohotovosti. Rozvědná četa sešla dolů a rozestoupila se podél železniční trati, kterou zajistila v délce 3 km. Úderná četa se přesunula k Považské Teplé a střežila prostor od Považské Bystrice a Považské Teplé. V případě vyzrazení měla upoutat pozornost nepřítele na sebe. Za velké tmy začaly pak sestupovat další roty, čety a družstva a směřovaly do přiděleného úseku u řeky. Okolo půlnoci se podařilo jednotlivým částem nepozorovaně přejít železniční trať Púchov – Žilina. Po půlnoci začala na stanoveném místě přeprava asi stopadesátičlenného part. oddílu s veškerou výzbroji na druhou stranu řeky. Hlavním místem převozu byl prostor nedaleko Plevníku. Přívoz zde obsluhoval Kepko z obce Podvažie. Převoznické služby prokazoval partyzánům ochotně také v jiných případech. Partyzáni, převezeni na druhou stranu jako první, zaujali hned palebné postavení. Velením obrany na druhém břehu Váhu byl čtábem pověření Ján Kolodžej a Štefan Petruš. Přeprava v Převozníckem člunu postupovala pomalu, vydala se část K ránu rozpýlené části part. oddílu navázaly vzájemné spojení a v okolí obce Podvažie se shromažďovaly k dalšímu pochodu. Součásti obtížné operace bylo zaminování železniční trati v blízkosti železniční stanice Považská Teplá. Provedla to minérská skupina s velitelem Jozefem Michálkem. Destrukce se však plně nezdařila. Při kontrolní pochůzce dozorčích orgánů podél trati byla mina nalezena a zneškodněna. Hned po přechodu Váhu odeslal štáb oddílu radiotelegraficky krátkou zprávu do UŠPH v Kyjevě.
„V noci na 14. září jsme překročili u obce Považské Teplice (má být Považská Teplá) řeku Váh. Posunuli jsme se blíže k hranicím Moravy. Na cestě jsme prováděli diverze, odzbrojovali Němce a gardisty.“ Radiogram obsahoval v dalším textu také stručnou situační zprávu: „Od 12. září Němci začali mobilizaci Slováků 16-45 letých za účelem zřízení speciálních oddílů k boji s partyzány. Lidé odcházejí k partyzánům.“ Zdárné překonání obtížné překážky, řeky Váhu, mělo rozhodující význam pro splnění poslání uloženého partyzánskému oddílu por. Jána Ušiaka. Závažnost úspěchu partyzánů, dosaženého za účinné podpory místních obyvatel, vyplývá především z okolnosti, že partyzánské skupiny vyslané jen o něco později rovněž s úkolem přejít ze Slovenska do českých zemí, na Moravu, neuskutečnili přesun právě pro ztroskotání pokusů o přechod Váhu. U břehu Váhu skončil nezdarem další postup part. skupiny „Vpřed“. Přes Váh se přeprava nezdařila. Proto zůstal působit v okolí Valaské Belé a Čičman. Dne 30. října 1944 byly vyslány z prostoru Velké Fatry směrem na západ čtyři oddíly z „I. Stalinovy brigády“ s úkolem dostat se na Moravu. Začátkem listopadu 1944 se dostaly pod velením V. I. Klokova do prostoru Strážovské hornatiny. Přes Váh se nedostali. Zapojili se do partyzánského oddílu „Jan Žižka“ s velitelem Teodorem Polou. Z malé organizátorské skupiny se brzy stala velká Partizánská brigáda Jana Žižky (od poloviny listopadu 1944 Svaz partyzánských oddílů Jana Žižky), která operovala především v prostoru Strážovské vrchy, Tríbeč, Vtáčnik. Na přelomu září a října 1944 vykonal Teodor Pola průzkum směrem k moravským hranicím s cílem rozvinout boj i na protektorátní území. Přechod na Moravu se však nezdařil ani na jaře 1945. Tady je vidět, že přechod přes Váh na Moravu, který uskutečnil partyzánský oddíl Jána Ušiaka byl mimořádný, vyjímečný.
Dne 18. září 1944 odeslal štáb oddílu prostřednictvím své vysílačky UŠPH do Kyjeva čtvrtý radiogram se stručnou zprávou o svém novém stanovišti: „Nacházíme se severovýchodně od Javorníků, 4 kilometry od moravské hranice.“ V této době oddíl dorazil do Štiavniku. Nad ním Nemčákova hájenka se pro oddíl stala dočasným útočištěm. Některé skupiny tam pobývaly až 3 týdny.
O snaze přejít přes hranice na Moravu jsem napsal již před rokem, proto se nebudu opakovat. Je to článek č. 25 ze dne 30. 9. a článek 29 ze dne 30. 10. První pokus z 21. na 22. září a druhý z 25. září byly neúspěšné, zdařil se až třetí, z 28. na 29. září. To převedl František Haša skupinu asi 70 partyzánů pod velením Murzina. Základnu měla na Magurce. Zbylé části 1. československého partyzánského oddílu Jana Žižky pod vedením J. Ušiaka, které ještě zůstaly na Slovensku, byly obklíčeny 4 pluky německých ozbrojených složek: 1 plukem vlasovců, Einsatzkommandem SD - Ruhsam z Velkých Karlovic a Einsatzkommandem SD 13 ze Žiliny, vybavených minomety, těžkými kulomety i tanky. Po několikadenních bojích se podařilo menší skupině v čele s Ušiakem probít se z obklíčení, poté se podobný čin podařil i dalšímu oddílu.
Václav Hýža
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Kto bol Ján Ušiak?
Ján Ušiak sa narodil v obci Budiná v okrese Lučenec. Jeho rodina sa v roku 1921 presťahovala do obce Bakta (dnes mestská časť Rimavskej Soboty). Po skončení základnej školy pracoval na otcovom hospodárstve a furmančil. V rokoch 1937 narukoval do vojska Česko-slovenskej armády, do posádky v Moste. Po rozbití Česko-Slovenska sa z vojenčiny predčasne vrátil do Bakty s hodnosťou slobodníka. Keďže Bakta pripadla Maďarsku, pokúšal sa o získanie slovenského občianstva. Snáď i kvôli jeho nedávnym vojenským skúsenostiam sa mu však slovenské občianstvo v Maďarsku získať nepodarilo. V roku 1942 narukoval do maďarskej armády, s ktorou bojoval na východnom fronte. Tam sa dostal do zajatia, v ktorom požiadal o vstup do československých jednotiek. Od decembra 1943 sa stal členom Prvého Československého armádneho zboru v ZSSR. Absolvoval výcvik v partizánskej škole Ukrajinského štábu partizánskeho hnutia v Sviatošine. Bol veliteľom jednej z ôsmich rôt Brigády Jana Žižku, ktorej dvadsaťjedenčlenné jadro bolo 21. augusta 1944 v dvoch fázach vysadené pri Sklabini. Z tohto výsadku sa sformovala Prvá československá partizánska brigáda M. R. Štefánika, ktorá sa podieľala na obsadení Martina, Vrútok a úspešne zasiahla aj do bojov o Strečno. Po skončení bojov prišiel začiatkom septembra 1944 z Ukrajinského štábu partizánskych hnutí v Kyjeve rozkaz prebiť sa na Moravu a začať s pomocou moravských odbojárov partizánske akcie. Začiatkom septembra 1944 sa Ušiakova partizánska brigáda, premenovaná na Prvú česko-slovenskú partizánsku brigádu Jana Žižku z Trocnova, začala presúvať na Moravu, pričom operačným strediskom sa stal priestor Štiavnika. Brigáda sa o prechod pokúšala 21. a 22. septembra 1944 pri Malých Karloviciach a 24. a 25. septembra pri Veľkých Karloviciach v priestore Podťaté. Skupina vedená D. B. Murzinom prešla na Moravu 29. septembra 1944, druhá skupina pod vedením Jána Ušiaka sa prebila až v prvej polovici októbra 1944.
Ján Ušiak bol po mnohých úspešných akciách 2. 11. 1944 v lokalite Čertovho mlyna po zrade poranený Nemcami do oboch rúk. 3. 11. 1944 sa v Čeladnej v obkľúčení Nemcov sám zabil.
(Wikipedia)
Zmaturoval na Vyššej hospodárskej škole v Košiciach, pokračoval na Vojenskej akadémii v Hraniciach a na Vysokej vojenskej škole v Bratislave. Plnil vojenské rozkazy v Charkove, v Banskej Bystrici a v Bratislave. V r. 1944 sa stal vedúcim oddelenia na Vojenskom ústredí v Banskej Bystrici a pripravoval zapojenie slovenskej armády do SNP, bol vymenovaný za náčelníka štábu Veliteľstva 1. čs. armády na Slovensku. 
Študoval na gymnáziu v Banskej Bystrici a na Lekárskej fakulte Slovenskej univerzity. Ako lekár pôsobil v Košiciach, potom bol obvodným lekárom na rôznych miestach. Od r. 1965 bol obvodným lekárom v Lenartovciach. Bol činný aj literárne. Poviedky publikoval v periodikách Ľud, Svet, Život, Pravda, Práca, Roháč a v zborníku Zvítanie. Posmrtne mu vyšla zbierka sci-fi poviedok 
Študoval na gymnáziu v Rimavskej Sobote a na ČVUT v Prahe. Do roku 1944 pracoval v Továrni na káble v Bratislave. Zapojil sa do ilegálneho protifašistického hnutia, podieľal sa na prípravách SNP v Tisovci, po jeho vypuknutí člen povstaleckej SNR, zástupca povereníka verejných prác, osvetový dôstojník 1. čs. armády na Slovensku. Po oslobodení pôsobil na Povereníctve priemyslu a obchodu v Košiciach, od r. 1963 bol ministrom priemyslu a stavebníctva. Bol vedúci kancelárie SNR a vedúci odboru Ústavu ekonomiky a organizácie stavebníctva v Bratislave. V Tisovci pomohol pri výstavbe novej budovy základnej školy a pamätníka Dr. Vladimíra Clementisa. Je autorom mnohých štúdií, prejavov a článkov z problematiky obnovy národného hospodárstva, industrializácie, stavebníctva a ekonomiky riadenia.
V rokoch 1826 – 1829 študoval na gymnáziu v Rožňave, potom študoval teológiu v Prešove, v Bratislave a vo Viedni. Pôsobilako farár v Liptovskom Mikuláši. Bol popredný reprezentant slovenského národného hnutia v 19. storočí, vedúca osobnosť generácie štúrovcov. Vyšiel s návrhom vydávať pre slovenský ľud poučné a náučné časopisy. Mal podstatný podiel na Prosbopise liptovského seniorátu o znovuzriadenie Katedry reči a literatúry českoslovanskej na lýceu v Bratislave. Bol najbližším spolupracovníkom Ľ. Štúra a J. M. Hurbana v snahách o organizovanosť slovenského národného hnutia. Podieľal sa na kodifikácii stredoslovenčiny ako celonárodného spisovného jazyka a na založení kultúrno-politického spolku Tatrín. Vydal brožúru Dobruo slovo Slovákom, súcim na slovo, proklamáciu Hlas k národu slovenskému a iné. Jeho hlavné literárne diela vznikli v porevolučných rokoch.
V Ratkovej prežil detstvo a v roku 1957 tu ukončil základné vzdelanie. Po maturite na JSŠ v Moldave nad Bodvou študoval v rokoch 1960 – 1965 ruský jazyk a históriu na Filozofickej fakulte Univerzity P. J. Šafárika v Prešove. Celý život pracoval v v Historickom ústave SAV v Bratislave, bol členom vo vedeckej organizácii Slovensko – maďarská komisia historikov. V práci sa orientoval na výskum obdobia druhej polovice 19. storočia, resp. prelomu 19. a 20. storočia, predovšetkým na politické a kultúrne dejiny Slovenska v uhorskom kontexte v epoche dualizmu. Rovnako ho zaujímali aj cirkevné dejiny slovenských evanjelikov. Jeho výskumná a publikačná činnosť je veľmi bohatá, napísal množstvo odborných a vedeckých článkov a štúdií v rôznych monografiách, zborníkoch, periodikách, venoval sa aj mnohým osobnostiam našich národných dejín.
Od r. 1926 pracoval ako stavbyvedúci na Slovensku, zúčastnil sa na rekonštrukcii mostov a ciest v okolí Brezna, Červenej Skaly, Tisovca a Revúcej, v r. 1949 – 1954 pôsobil v Dobšinej ako úsekový vedúci a hlavný inžinier stavby prečerpávacej vodnej elektrárne – hydrocentrály, potom riaditeľ Trate družby, od r. 1956 Inžinierskych stavieb v Košiciach. Spolupracovník ilegálneho protifašistického odboja v SNP, ako člen útvaru technickej pohotovosti povstaleckej armády viedol výstavbu vojenského letiska Rohozná pri Brezne. V r. 1955 bol vyznamenaný Radom práce.
Po maturite v Rožňave študoval na Filozofickej fakulte Slovenskej univerzity. Pôsobil na Gymnáziu v Revúcej, na Učiteľskej akadémii v Bratislave, na Telovýchovnom ústave Pedagogickej fakulty SU, kde vyučoval športové hry, participoval aj na výučbe korčuľovania a lyžovania a viedol semináre zo športovej psychológie. V r. 1960 sa stal vedúcim Katedry teórie a metodiky hier na ITVŠ UK v Bratislave (neskôr FTVŠ), kde vykonával tiež funkciu prodekana. Bol jedným zo zakladajúcich členov TJ Slávia UK a zakladateľom i trénerom jej volejbalového oddielu, s ktorým získal v r. 1966 prvý titul majstra ČSSR. Publikoval v športových časopisoch a je autor knižných publikácií a vysokoškolských učebníc – 
Do USA odišiel v roku 1909, kde neskoršie študoval teológiu. V júni 1921 bol inštalovaný za farára Slovenskej evanjelickej cirkvi v Akrone a Barbetone v štáte Ohio, neskôr pôsobil v Evanjelickom zväze v Johnstowne a v Michigane. V slovenských cirkevných zboroch zakladal rôzne spolky, skupiny a potom v nich pôsobil v národnom duchu: v nedeľnej škole, v ženskom i mužskom pomocnom spolku. Založil aj detský spevokol, pôsobil v divadelnom klube, v luteránskej lige, založil a dirigoval cirkevný orchester. Bol aktívny aj na poli občianskom, literárnom a politickom, bol plodným publicistom, písal i poéziu. V júni 1970 navštívil Maticu slovenskú v Martine. V evanjelickom kostole v Rejdovej sa konali v dňoch 24. – 26.8.2007 spomienkové slávnosti pri príležitosti jeho 111. výročia narodenia.
Od tohto roku vystupovala v Ľudovej opere a od roku 1915 bola členkou Štátnej opery v Budapešti. Bola poprednou interpretkou operných postáv vo svojom žánri (alt) a interpretkou piesní a oratórií. Často hosťovala v zahraničí na všetkých popredných európskych operných scénach. Ako stúpenkyňa pokrokového hnutia pravidelne vystupovala na kultúrnych podujatiach pre robotníkov. Zaslúžila sa o propagáciu diel B. Bartóka a Z. Kodálya. 
Krátko učila a od päťdesiatych rokov pôsobila v Okresnej knižnici v Rožňave, kde založila odbor regionálnej literatúry a spracovala bibliografiu osobností spätých s Rožňavou, ktorá vyšla i knižne. Od sedemdesiatych rokov pracovala v Štátnom okresnom archíve v Brzotíne. Tu spracovala stredoveké a časť novovekých archiválií o Rožňave, včítane katalógov. Zvýšenú pozornosť venovala remeselníctvu a dejinám lekárstva a lekárnictva, popísala aj históriu vzniku rožňavského dobrovoľného hasičského zboru.
Študoval na polytechnike v Grazi a v Karlsruhe, na Baníckej a lesníckej akadémii v Banskej Štiavnici. Banský a hutnícky odborník, autor početných posudkov pre súkromné banské spoločnosti o využití uhoľných a rudných ložísk. 26 rokov pôsobil ako banský a hutnícky správca v Brzotíne, neskôr v železničiarskej úč. spol. Union vo Zvolene. Písal o ložiskách železnej rudy v okolí Rožňavy, o mangánových rudách v Čučme a Betliari, o oloveno-zinkových ložiskách v Ardove, o výskyte chromitu v Tibe pri Plešivci, spracoval históriu antimónových a železorudných baní pri Rožňave a erárnych baní v Tisovci. Jeho najvýznamnejšim dielom je súpis lokalít s výskytmi železnej rudy, vypracovaný z poverenia Uhorskej prírodovednej spoločnosti (1880). Prispieval do odborných časopisov.
Po štúdiách na gymnáziu v Rimavskej Sobote a Levoči študoval teológiu a právo v Prešove. Po celý život pôsobil v Revúcej: ako profesor na Prvom slovenskom gymnáziu, po jeho zatvorení ako advokát, neskôr profesor a správca na Čs. štátnom reálnom gymnáziu, kde zriadil Spolok pre podporovanie nemajetných študentov, napokon ako verejný notár. Bol členom ústredia Slovenskej národnej strany a pracoval v evanjelickom cirkevnom zbore. Patril k tvorcom národnej koncepcie dejín Slovenska, bol zakladajúci člen Muzeálnej slovenskej spoločnosti a popredný predstaviteľ národného a kultúrneho života v Gemeri. Sústavne sa venoval štúdiu histórie, spracoval monografie významných osobností slovenského národného života, je autorom mnohých historických a miestopisných článkov o Gemeri. Vydal historické práce 
Študoval na gymnáziu a učiteľskom ústave v Revúcej. Pôsobil ako učiteľ v Drienčanoch, Kyjaticiach, Jelšave (tu z jeho triedy vyšla botanička Izabela Textorisová), vo Vyšnej Slanej, naposledy v Tisovci. Pracoval aj ako správca v tlačiarni Karola Salvu v Ružomberku a ako kustód v SNM Martine. Bol významným botanikom, kultúrnym a múzejným pracovníkom a redaktorem, venoval sa aj meteorológii a astronómii, bol zakladateľom organizovanej turistiky v Tisovci, bol aj členom spevokolu Tatran v Liptovskom Mikuláši. Najväčší úspech dosiahol v botanike. Objavil lokality viacerých rastlinných druhov v Tatrách a v okolí Tisovca. Písal odborné botanické články, zhotovil 200 botanických hesiel pre vtedy pripravovaný náučný slovník. Vytvoril vlastný herbár, ktorý daroval Národnému múzeu v Martine (vyše 5000 položiek) a menší herbár daroval meštianskej škole v Tisovci. Na vrchu Tŕstie je umiestnená jeho pamätná tabuľa (1930).