štvrtok, 03 december 2020 19:07

Uctění tragické smrti Jána Ušiaka, velitele partyzánského oddílu Jana Žižky v Čeladné Doporučený

Napísal(a) Václav Hýža
Ohodnotiť túto položku
(0 hlasov)
Kytici klade Jan Kadula a Miroslava Kaštovská, rodačka z Čeladné, u kterých se ukrýval D. B. Murzin                po zranění v listopadu 1944, vzadu je Pavol Lukša, starosta obce Čeladná, Václav Hýža,       místopředseda Oblastního výboru ČSBS Opava, Věra Golová, místostarostka obce Čeladná. Kytici klade Jan Kadula a Miroslava Kaštovská, rodačka z Čeladné, u kterých se ukrýval D. B. Murzin po zranění v listopadu 1944, vzadu je Pavol Lukša, starosta obce Čeladná, Václav Hýža, místopředseda Oblastního výboru ČSBS Opava, Věra Golová, místostarostka obce Čeladná.

Členové Oblastního výboru Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) Opava se každoročně vydávají uctít smrt Jána Ušiaka, velitele partyzánského oddílu Jana Žižky k jeho hrobu v Čeladné.Tak tomu bylo i letos 3.11.2020.  Museli jsme být maximálně po dvou a v odstupu 2 m. Nejdříve jsme položili kytici u památníku na místě, kde byli popraveni Oldřich Machander a Karel Winkler. Oba dojeli v noci pro Jána Ušiaka, který se po přepadení u Čertova mlýna 2. 11. 1944 ukrýval v hostinci na Martiňáku. V noci ho dovezli do domku stařenky Macurové a posléze do domu Oldřicha Machandra, kde se Ušiak v obklíčení 3. 11. 1944 zastřelil. Pak jsme položili kytici u hrobu Jána Ušiaka. S ním je tam pohřben také Jefim Pugačev, který zemřel 2. 5. 1945 na následky zranění v Čeladné a dva neznámí partyzáni, kteří padli při obklíčení na Kněhyni 3. 11. 1944.
Nakonec jsme předali starostovi Pavolu Lukšovi pamětní medaili II. stupně za záslužnou péči o odkaz bojovníků proti nacizmu. Místostarostce Věře Golové jsme předali medaili III. stupně, taktéž za záslužnou péči o odkaz bojovníků proti nacizmu.  
Doufejme, že příští rok bude příznivější. 

Německé hlášení:
03.11.1944 – Přestřelka u Čertova mlýna do 12 hodin. Ztráty 3 partyzáni a 1 žena mrtvi. 2 zajati z nich 1 zraněn.
Kořist: 4 české MG s náboji, více karabin, výbušniny,
Žádné vlastní ztráty (Němců). V akci bude pokračováno.
dlps. č. 108 z 3. 11. 1944 polic. pl. SS č. 21 I A 16.71 mjr. Salbey SCHUPO.

Mrtví partyzáni byli Boris Rabenstein, Růžena Valentová a dva neznámí partyzáni. Raněn byl Sláva Koza a jeden neznámý partyzán, pomocník u jeho kulometu. Pomocníka na místě umučili, Slávu Kozu raněného do páteře odvezli nejdříve do Ostravy a pak do Kounicových kolejí a tam ho 15. 1. 1945 popravili.
Teprve 8. listopadu 1944 zaslalo německé velení příkaz, aby těla padlých zakopali na místě bojů. Museli být zakopáni do společné jámy bez rakví. To znamená, že od 3. 11. do 8. 11. byly těla ponechána volně, kde padli. Začátkem července 1945 byli exhumováni, dáni do rakví, Růžena Valentová a Boris Rrabenstein převezeni rodinou do Olomouce, kde jsou pohřbeni na Ústředním hřbitovu v Olomouci – Neředíně. Jsou ve společném hrobě, ovšem je chybně uveden datum úmrtí, místo data 3. 11. 1944 je tam datum 6. 11. 1944. Dva neznámí pak společně s Jánem Ušiakem a Jefimem Pugačevem pohřbeni do společného hrobu na hřbitově v Čeladné.

 

Výsadky ve Sklabini,  Ján Ušiak a Teodor Pola

V těchto dnech si připomínáme 76. výročí výsadku oddílu Jána Ušiaka, z kterého postupně vznikla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, největší na Moravě. Výsadek byl proveden na dvakrát, v noci 21. 8. 1944 byl proveden výsadek první části pod vedením por. Jána Ušiaka v počtu 10 osob. Druhá část pod vedením kapitána RA Dajana Murzina měla 11 osob a byli vysazeni u obce Sklabiňa v okrese Martin v noci z 30. na 31. srpna 1944.

jan usiak Členové výsadku byli:

1.  Por. Ján Ušiak, velitel

2.  Kpt. RA Dajan Bajanovič Murzin, náčelník štábu a poradce UŠPH (Ukrajinský štáb partyzánského hnutí)

3.  Des. Alexander Turský, politický komisař

4.  Npor. RA Pavel Morozov, zástupce velitele pro zpravodajskou činnost

5.  Martin Valaštiak, zástupce náčelníka štábu

6.  Vladimír Kolomackij, starší radista

7.  Alexandra Timochovová, radistka

8.  Ablaiz Latypov, lékař

9.  Valentin Nikolajev, rozvědčík

10.  Por. RA Pavel Kudelja, velitel diverzní skupiny

11.  Des. Michal Dupkala

12.  Čet. Ján Kolodžej

13.  Michal Masaryk

14.  Svob. Jozef Michálek

15.  Rot. Ondrej Melek

16.  Jozef Němec

17. Des. Štefan Petruš

18.  František Ralbovský

19.  Des. Ján Segeč

20.  Ján Sčur

21.  Svob. František Tkáč

Výsadek se stal součástí 1. partyzánské brigády M. R. Štefánika kpt. P.A . Veličky.

21. 8. 1944 obsadily Sklabiňu jako první místo na Slovensku slovenští a sovětští partyzáni ukrývající se dosud v okolních horách. Sklabiňa byla první obcí, kde revoluční národní výbor veřejně vyhlásil obnovení Československé republiky a převzal veškerou moc do svých rukou. Na domě horních Samčíkovců byla vztyčena Československá vlajka. Partyzáni se ve Sklabini udrželi až do 29. 9. 1944, kdy ustoupili do hor. Už po seskoku první části skupiny s velitelem por. Jánem Ušiakem se kolem jeho štábu začala shromažďovat skupina dobrovolníků, která se během několika dnů rozrostla takřka na sto osob. Tak se od prvních dnů postupně formoval samostatný partyzánský oddíl. V průběhu 29. srpna 1944 bylo zahájeno postupné obsazování západního Slovenska německými vojenskými oddíly. V době od 31. srpna do 4. září se bojovalo u Strečna a Vrútek, tyto boje jsou považovány za jedny z nejkrvavějších v rámci SNP. 

Buď 5. září odpoledne nebo 6. září dopoledne přišel rozkaz, který partyzánskému oddílu Jána Ušiaka určuje nový operační prostor, Moravu. D. B. Murzin si okamžik sdělení zapamatoval následovně: najednou přilítl pobočník Veličky, že z Kyjeva přišel důležitý radiogram a máme se i s Ušiakem okamžitě dostavit k jeho veliteli. S Veličkem jsme pak rozebírali situaci a radili se o našem dalším postupu.

Tolik zatím o výsadku Jána Ušiaka.

Zároveň byl v noci na 28. 8. 1944 ve Sklabini proveden další výsadek, 19 členný zpravodajsko-organizátorský výsadek, kterému velel Teodor Pola. Z této malé organizátorské skupiny se brzy stala velká Partizánská brigáda Jana Žižky (od poloviny listopadu 1944 Svaz partyzánských oddílů Jana Žižky), která operovala především v prostoru Strážovské vrchy, Tríbeč, Vtáčnik. Na přelomu září a října 1944 vykonal Teodor Pola průzkum směrem k moravským hranicím s cílem rozvinout boj i na protektorátní území. Přechod na Moravu se však nezdařil ani na jaře 1945. V listopadu 1944 měla PBJŽ už přes 1500 osob organizovaných do 11 oddílů a velitelské roty. V průběhu SNP podnikla PBJŽ stovky bojových a záškodnických akcí. Svoje aktivity ukončila PBJŽ v dubnu 1945 po osvobození oblasti Rudou armádou, v jejíž sestavě bojovaly i rumunské jednotky. Po válce zůstal Teodor Pola v aktivní službě důstojníka ČSLA. Zemřel v Praze 9.9.1974, krátce po oslavách SNP. Oddílu se říkalo: Partizánská brigáda Jana Žižky – Pola.

Tak zde máme téměř na stejném místě, ve stejný čas 2 partyzánské oddíly pod jménem Jan Žižka.

O Teodoru Polovi jsem se dozvěděl a dostal nějaké materiály náhodou. Materiály předal na Oblastní výbor ČSBS Opava jeho syn Milan Pola. Teodor Pola je rodák z Vávrovic, nyní části Opavy. Na škole ve Vávrovicích má pamětní desku, kde jsme také v květnu položili kytici. Já sám, žijící v Opavě, jsem o něm nevěděl. Určitě o jeho bojovém  osudu napíši. O výsadku oddílu Jána Ušiaka jsem psal na FCB 6. 9. 2019.

PB janaZiskyPřesun partyzánského oddílu Jana Žižky ze Slovenska směrem na Moravu během září 1944

Oddíl Jána Ušiaka jsme posledně opustili, když dostali okolo 6. září 1944 rozkaz přejít na Moravu a tam rozšířit partyzánské hnutí.
Zatím na zástupce velitele brigády zástupce velitele . . Dajan Bajanovič Murzin Valašsku po celé léto probíhala pomoc uprchlým zajatcům a byli převáděni přes hranici na Slovensko.
Partyzánský oddíl por. Jána Ušiaka (jiné označení až do přechodu Javorníků neměl) se koncem prvního týdne v září 1944 přesouval do přikázaného prostoru slovensko-moravského pohraničí. Trasa vedla z původního stanoviště ve Sklabini do Martina a pokračovala směrem jihozápadním přes Kláštor pod Znievom do vesnice Kľačno. Odtud se ostře lomila na severozápad, podél říčky Nitry překonávala vysoký hřeben pohoří Malé Fatry směrem na Fačkov a pak klesala na sever podél toku řeky Rajčanky do Rajeckého údolí. V Rajci nad Rajčankou se oddíl zdržel asi 3 tři dny, od 6. do 9. září a měl asi sedmdesát členů. Tam bylo také druhý den svoláno veřejné shromáždění, kde také promluvili velitel Ján Ušiak, náčelník štábu kpt. RA D. B. Murzin a politický komisař Alexander Turský. Toto shromáždění mělo příznivý ohlas, upevnilo vzájemnou důvěru a spolupráci mezi občany a partyzány. V místě byla zároveň provedena prohlídka sekretariátu místní skupiny Hlinkovy gardy. Doklady a seznamy členů byly zničeny, ale za skříní byla zastrčena československá státní vlajka. Partyzáni ji vzali sebou, aby ji pak slavnostně vztyčili na moravsko-slovenské hranici. Tato byla pak vztyčena při druhém pokusu o přechod 25. září 1944 za svítání. Oddíl se na hraniční čáře u hraničního kamene zastavil, na pokyn Jána Ušiaka nastoupili do kruhu. Na asi pět metrů dlouhou tyč byla vlajka uvázána a slavnostně vztyčena za stání celého oddílu v pozoru. Po vztyčení vlajky a po chvilce ticha se ujal slova velitel oddílu Ján Ušiak. Vyzdvihl význam tohoto historického momentu, který se zapíše do dějin boje proti nacismu a jako mezník činnosti oddílu při plnění bojového poslání. Po proslovu velitele skládal celý oddíl partyzánskou přísahu. Tímto jsem ale předběhl jejich cestu z Rajce nad Rajčankou směrem k hranici.

V Rajci nad Rajčankou na společné schůzce se zástupci II. partyzánské brigády gen. M. R. Štefánika byla dohodnuta kádrová posila Ušiakova oddílu a výpomoc zbraněmi. Dostali přiděleno asi třicet bojovníků. Výzbroj oddílu se doposud skládala převážně jen z vojenských pušek, automatů, dvou nebo tří protitankových pušek a několika lehkých kulometů. Tato výzbroj byla nyní doplněna těžkými kulomety. Další zbraně si oddíl opatřoval vlastní bojovou činností. Po několika dnech se oddíl přesunul k obci Domaniža. Odtud nastoupili partyzáni pěší pochod směrem na severozápad. Po několik dnů se prodírali vrchy a dolinami Strážovské hornatiny a operovali v prostoru Prečína, Bodiné, Kostolce, Vrchteplé, Súlova-Hradné a blížili se k řece Váhu.

Major Murzin vzpomíná : 

Dostali jsme se na odkrytou horskou mítinu, na rozcestí u Čertova mlýna. Přivedl nás sem Dvořák, k němuž jsem pociťoval pro „cosi" nedůvěru a proto jsem radil Ušiakovi, abychom na toto prokleté místo nešli ... Fašisté začali střílet ze zálohy v tom okamžiku, kdy k nám přicházeli tři neznámí lidé, vydávající se za zástupce Ostravy. Palba byl zahájena se všech stran. Mně, jako člověku již dostatečně ostřílenému v partyzánských oddílech na Bílé Rusi a na Ukrajině, bylo ihned jasné, že jsme padli do předem připravené léčky. Byli jsme obklíčeni. Na rozmýšlení nebyl čas, kolem hvízdaly kulky. Vykřikl jsem rozkaz „K zemi!" a navyklým pohybem jsem širokým polokruhem pustil plnou dávku z automatu. Už na zemí jsem dal několik dávek i opačným směrem.

Rozhořel se úporný, ale nerovný boj. Staršina Kavčák ostřeloval kulometem cestu vedoucí na Kněhyni, chtěje nám uvolnit zřejmě cestu ke štábu. My s Ušiakem jsme stříleli z levého boku. Naši domnělí "zástupci" z Moravské Ostravy zmizeli v prvních vteřinách boje, Jenom stranou, na okraji lesa, jsem zahlédl jednoho z nich v křoví. Ušiak poslal za ním krátkou dávku...

Všechno další se odehrálo bleskovou rychlostí, Ušiak dal rozkaz útočit na lesní houštinu s tím, abychom prorazili obklíčení a dostali se na Kněhyni. Granáty vržené do křoví nám na chvíli uvolnily cestu. Houštiny, v nichž jsme se s Ušiakem ocitli, stoupaly prudce do kopce, šli jsme dále, střílejíce dopředu a do stran. Najednou jsem pocítil ostrý úder do nohy a klesl jsem na koleno. Rána, budu moci jít dál? Ohlédl jsem se a uviděl Ušiakovu bledou tvář, nepřátelé mu několika ranami prostříleli obě ruce. Znovu jsme zalehli a zahájili palbu. Byli s námi ještě dva partyzáni. Po krátké poradě jsme se rozhodli zachránit našeho velitele, přikázal jsem ho dopravit za každou cenu do štábu. A sám jsem začal palbou krýt jejich odchod. Rozloučili jsme se Janem Ušiakem a jak se ukázalo navždy.

Následující události se v mé paměti zachovaly jen jako nesouvislé okamžiky. Pamatuji se, že jsem musel brzy vyprázdnit poslední dva disky, když nepřátelé přiblížili k mému úkrytu za povaleným stromem. Střílel jsem do nich zblízka. Potom jsem se ještě dokázal přeplížit na okraj strže. Strašný pád se srázu, úder zraněné nohy o kámen a chlad studené vody horského potůčku, ve kterém jsem se ocitl, to vše jsem si uvědomil teprve za několik dní .... 

Jan Macura k tomu uvádí: 

"Bylo to hned počátkem listopadu, ze čtvrtku 2. listopadu na pátek 3. listopadu 1944. Pozdě večer, kolem osmé hodiny, přišel k nám do chaloupky por. Ušiak. Sotva se držel na nohou a jak vstoupil do světnice, převalil se hned na postel, na které spávala maminka. Ruce měl prostřílené, držel je bezvládně podél těla. Přišel sám. Já už jsem tenkrát spal na půdě nad světnicí a slyšel jsem, jak vykládá se starším bratrem Josefem. Ušiak mu říkal „Josefe, je to se mnou špatné. Jdou možná po mně Němci. Kdyby se hrnuli, vezmi maminku a utíkej pryč. Já to aspoň zkusím s granáty a pistolí". Bratr pak přišel pro mne a šel jsem hlídat ven. Maminka zatím Ušiakovi trochu omyla a ošetřila rány.

Stál jsem na kraji lesíka na stráži a po chvíli jsem slyšel nějaké kroky. Ve tmě kráčely dvě postavy. V jednom jsem poznal hostinského Rudolfa Kubáně, v druhém po hlase Jana Dvořáka. Por. Ušiak se totiž cestou k nám zastavil na Martiňáku a Kubáňovi mu sháněli pomoc. Josef Kubáň volal po doktorech, ale marně, nikdo z nich nemohl z domu. Bylo známo, že večer a v noci, zvláště po nějakých přestřelkách v horách, gestapo k nim volávalo a kontrolovalo, jestli jsou doma. Mimo to se dost povídalo o tom, že se na Martiňáku vyskytují partyzáni.

Nakonec se Jožkovi Kubáňovi podařilo sehnat řezníka Oldřicha Machandra z Čeladné. Přijel asi o půl druhé v noci ze čtvrtka na pátek i se svým pomocníkem Karlem Winklerem s řeznickým autem k nám. Měl odvézt por. Ušiaka dolů do vesnice, kde by bylo možno snadněji zajistit ošetření raněného.

Němci se celou dobu nahoře neobjevili. Pak jsem se dověděl, že prohledávali chalupy na Podolánkách, na Kociánce, k nám nepřišli.

Bratr mi také říkal, že upozorňovali por. Ušiaka na to, co se o Dvořákovi říká. Prý je zrádce. Ušiak mu to však vyvracel, říkal, že Dvořákovi věří, přišel s nimi už ze Slovenska a mnoho pro oddíl udělal. Nakonec prý por. Ušiak Dvořáka zavolal a říkal mu: "Doktore, tady mi před rodinou Macurovou odpřisáhni, že mně živého nedáš do rukou gestapa". Dvořák to odpřisáhl a slíbil, že se o por. Ušiaka postará.

Por. Ušiak byl značně vykrvácený, úplně bledý a neschopný pohybu. Oldřich Machander a Karel Winkler ho naložili na řeznické auto a kolem druhé hodiny ráno odjeli s por. Ušiakem v doprovodu Jana Dvořáka dolů do Čeladné.

      

Partyzánský oddíl se v této době zformoval v pevnější organizovaný útvar.

Základním článkem organizace partyzánského oddílu byla:
Štábní četa, do níž patřili především:

Por. Ján Ušiak, velitel oddílu
Kpt. RA D. B. Murzin, náčelník štábu a poradce UŠPH
Alexander Turský, politický komisař
Vladimír Kolomackij a Alexandra Timochovová, radisté
Ablaiz Latypov, lékař
Josef Vávra – „Stařík“, výkonný oddílu
A několik dalších osob

Dále byly ustaveny další zvláštní čety:

úderná četa – velitel Ondrej Melek
rozvědná četa – velitel Martin Valaštiak
minérská četa – velitel Jozef Michálek, poradce por. RA Pavel Kudelja
zásobovací četa – velitel Michal Masaryk

Ostatní byli rozděleni do polních rot, čet a družstev. Počet příslušníků part. oddílu Jána Ušiaka stále narůstal. Například byla přijata četa slovenských vojáků vedená poddůstojníkem Kavčiakem.

Oddíl por. Jána Ušiaka se však stával zároveň stále ve větší míře záchytným střediskem pro bojovníky z českých zemí, kteří přes všechny překážky přicházeli na pomoc bojujícím slovenským vlastencům. Bojovníci z českých zemí, zvláště z Moravy, tvořili již tehdy početnou část. Ve více než stopadesátičlenném oddílu byla takřka jedna čtvrtina, která přišla z Čech a Moravy.

Jednotlivé části postupně sestoupili dolů a utábořili se na svazích blíže Pováží. Stanovištěm se stal prostor osady Dolina v lese Lipje. Druhý radiogram vysílací stanice odeslaný UŠPH v Kyjevě uvádí, že 12. září 1944 se Ušiakův oddíl dostal k Považské Teplé. Široký, místy prudký a zrádný tok Váhu byl vážnou překážkou, která stála v cestě dalšímu pochodu part. oddílu do určeného prostoru v moravsko-slovenském pohraničí. Přeprava přes řeku a vůbec celý průchod otevřeným údolím Pováží byl proto štábem pečlivě a starostlivě připravován. Oddíl musel ještě před vlastní přepravou přes Váh nepozorovaně překročit hlavní silnici a železniční trať, aby se dostal ke břehům řeky. Nepřátelské hlídky, procházející podél trati, znamenaly nové nebezpečí pro úspěšné provedení úkolu.

ukryt usiaka vceladnePo pečlivém průzkumu a přípravách bylo stanoveno přepravit se přes řeku Váh v prostoru mezi Veľkou Bytčou a Považskou Teplou. Dne 13. září 1944 v pozdních večerních hodinách byl celý part. oddíl uveden do pohotovosti. Rozvědná četa sešla dolů a rozestoupila se podél železniční trati, kterou zajistila v délce 3 km. Úderná četa se přesunula k Považské Teplé a střežila prostor od Považské Bystrice a Považské Teplé. V případě vyzrazení měla upoutat pozornost nepřítele na sebe. Za velké tmy začaly pak sestupovat další roty, čety a družstva a směřovaly do přiděleného úseku u řeky. Okolo půlnoci se podařilo jednotlivým částem nepozorovaně přejít železniční trať Púchov – Žilina. Po půlnoci začala na stanoveném místě přeprava asi stopadesátičlenného part. oddílu s veškerou výzbroji na druhou stranu řeky. Hlavním místem převozu byl prostor nedaleko Plevníku. Přívoz zde obsluhoval Kepko z obce Podvažie. Převoznické služby prokazoval partyzánům ochotně také v jiných případech. Partyzáni, převezeni na druhou stranu jako první, zaujali hned palebné postavení. Velením obrany na druhém břehu Váhu byl čtábem pověření Ján Kolodžej a Štefan Petruš. Přeprava v Převozníckem člunu postupovala pomalu, vydala se část partyzánů asi tři kilometry severním směrem do prostoru obcí Predmier a Mikšová. Zde je převezli na druhou stranu ve svých člunech Štefan Ďuriš a Jozef Butko. Převážení trvalo až do ranních hodin.

K ránu rozpýlené části part. oddílu navázaly vzájemné spojení a v okolí obce Podvažie se shromažďovaly k dalšímu pochodu. Součásti obtížné operace bylo zaminování železniční trati v blízkosti železniční stanice Považská Teplá. Provedla to minérská skupina s velitelem Jozefem Michálkem. Destrukce se však plně nezdařila. Při kontrolní pochůzce dozorčích orgánů podél trati byla mina nalezena a zneškodněna. Hned po přechodu Váhu odeslal štáb oddílu radiotelegraficky krátkou zprávu do UŠPH v Kyjevě.

„V noci na 14. září jsme překročili u obce Považské Teplice (má být Považská Teplá) řeku Váh. Posunuli jsme se blíže k hranicím Moravy. Na cestě jsme prováděli diverze, odzbrojovali Němce a gardisty.“ Radiogram obsahoval v dalším textu také stručnou situační zprávu: „Od 12. září Němci začali mobilizaci Slováků 16-45 letých za účelem zřízení speciálních oddílů k boji s partyzány. Lidé odcházejí k partyzánům.“ Zdárné překonání obtížné překážky, řeky Váhu, mělo rozhodující význam pro splnění poslání uloženého partyzánskému oddílu por. Jána Ušiaka. Závažnost úspěchu partyzánů, dosaženého za účinné podpory místních obyvatel, vyplývá především z okolnosti, že partyzánské skupiny vyslané jen o něco později rovněž s úkolem přejít ze Slovenska do českých zemí, na Moravu, neuskutečnili přesun právě pro ztroskotání pokusů o přechod Váhu. U břehu Váhu skončil nezdarem další postup part. skupiny „Vpřed“. Přes Váh se přeprava nezdařila. Proto zůstal působit v okolí Valaské Belé a Čičman. Dne 30. října 1944 byly vyslány z prostoru Velké Fatry směrem na západ čtyři oddíly z „I. Stalinovy brigády“ s úkolem dostat se na Moravu. Začátkem listopadu 1944 se dostaly pod velením V. I. Klokova do prostoru Strážovské hornatiny. Přes Váh se nedostali. Zapojili se do partyzánského oddílu „Jan Žižka“ s velitelem Teodorem Polou. Z malé organizátorské skupiny se brzy stala velká Partizánská brigáda Jana Žižky (od poloviny listopadu 1944 Svaz partyzánských oddílů Jana Žižky), která operovala především v prostoru Strážovské vrchy, Tríbeč, Vtáčnik. Na přelomu září a října 1944 vykonal Teodor Pola průzkum směrem k moravským hranicím s cílem rozvinout boj i na protektorátní území. Přechod na Moravu se však nezdařil ani na jaře 1945. Tady je vidět, že přechod přes Váh na Moravu, který uskutečnil partyzánský oddíl Jána Ušiaka byl mimořádný, vyjímečný.

Dne 18. září 1944 odeslal štáb oddílu prostřednictvím své vysílačky UŠPH do Kyjeva čtvrtý radiogram se stručnou zprávou o svém novém stanovišti: „Nacházíme se severovýchodně od Javorníků, 4 kilometry od moravské hranice.“ V této době oddíl dorazil do Štiavniku. Nad ním Nemčákova hájenka se pro oddíl stala dočasným útočištěm. Některé skupiny tam pobývaly až 3 týdny.
O snaze přejít přes hranice na Moravu jsem napsal již před rokem, proto se nebudu opakovat. Je to článek č. 25 ze dne 30. 9. a článek 29 ze dne 30. 10. První pokus z 21. na 22. září a druhý z 25. září byly neúspěšné, zdařil se až třetí, z 28. na 29. září. To převedl František Haša skupinu asi 70 partyzánů pod velením Murzina. Základnu měla na Magurce. Zbylé části 1. československého partyzánského oddílu Jana Žižky pod vedením J. Ušiaka, které ještě zůstaly na Slovensku, byly obklíčeny 4 pluky německých ozbrojených složek: 1 plukem vlasovců, Einsatzkommandem SD - Ruhsam z Velkých Karlovic a Einsatzkommandem SD 13 ze Žiliny, vybavených minomety, těžkými kulomety i tanky. Po několikadenních bojích se podařilo menší skupině v čele s Ušiakem probít se z obklíčení, poté se podobný čin podařil i dalšímu oddílu.

Václav Hýža

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kto bol Ján Ušiak? 

Bakta usiak1Ján Ušiak sa narodil v obci Budiná v okrese Lučenec. Jeho rodina sa v roku 1921 presťahovala do obce Bakta (dnes mestská časť Rimavskej Soboty). Po skončení základnej školy pracoval na otcovom hospodárstve a furmančil. V rokoch 1937 narukoval do vojska Česko-slovenskej armády, do posádky v Moste. Po rozbití Česko-Slovenska sa z vojenčiny predčasne vrátil do Bakty s hodnosťou slobodníka. Keďže Bakta pripadla Maďarsku, pokúšal sa o získanie slovenského občianstva. Snáď i kvôli jeho nedávnym vojenským skúsenostiam sa mu však slovenské občianstvo v Maďarsku získať nepodarilo. V roku 1942 narukoval do maďarskej armády, s ktorou bojoval na východnom fronte. Tam sa dostal do zajatia, v ktorom požiadal o vstup do československých jednotiek. Od decembra 1943 sa stal členom Prvého Československého armádneho zboru v ZSSR. Absolvoval výcvik v partizánskej škole Ukrajinského štábu partizánskeho hnutia v Sviatošine. Bol veliteľom jednej z ôsmich rôt Brigády Jana Žižku, ktorej dvadsaťjedenčlenné jadro bolo 21. augusta 1944 v dvoch fázach vysadené pri Sklabini. Z tohto výsadku sa sformovala Prvá československá partizánska brigáda M. R. Štefánika, ktorá sa podieľala na obsadení MartinaVrútok a úspešne zasiahla aj do bojov o Strečno. Po skončení bojov prišiel začiatkom septembra 1944 z Ukrajinského štábu partizánskych hnutí v Kyjeve rozkaz prebiť sa na Moravu a začať s pomocou moravských odbojárov partizánske akcie. Začiatkom septembra 1944 sa Ušiakova partizánska brigáda, premenovaná na Prvú česko-slovenskú partizánsku brigádu Jana Žižku z Trocnova, začala presúvať na Moravu, pričom operačným strediskom sa stal priestor Štiavnika. Brigáda sa o prechod pokúšala 21. a 22. septembra 1944 pri Malých Karloviciach a 24. a 25. septembra pri Veľkých Karloviciach v priestore Podťaté. Skupina vedená D. B. Murzinom prešla na Moravu 29. septembra 1944, druhá skupina pod vedením Jána Ušiaka sa prebila až v prvej polovici októbra 1944.

Ján Ušiak bol po mnohých úspešných akciách 2. 11. 1944 v lokalite Čertovho mlyna po zrade poranený Nemcami do oboch rúk. 3. 11. 1944 sa v Čeladnej v obkľúčení Nemcov sám zabil.

(Wikipedia)

Čítať 354 krát Naposledy zmenené piatok, 04 december 2020 16:55

Napíšte komentár

Presvedčte sa prosím, že ste vložili všetky požadované informácie označené hviezdičkou (*) . HTML kód nie je povolený.